FAKT Abstinenti přebíhají Šumavu aneb 100 mil a dál

Přeběh Šumavy na jeden zátah (161 kilometrů, 3800 metrů převýšení)

Je pátek 2. října, piji ráno kávu a neustále pozoruji vývoj počasí na meteoradaru. Vypadá to skvěle, až na vítr o nárazech až 90km/h, ale hlavní je, že neprší. Chystám se do práce a po třetí návštěvě záchodu uznávám, že začínám být lehce nervózní – co jsem si to zas vymyslel! Do poslední chvíle jsem se rozhodoval, jestli do toho jít nebo ne. Moje mysl věří, moje ego pochybuje. Není to ani tak o strachu jako o respektu ke svému tělu a divoké šumavské přírodě. Uvědomuji si, že vylomené koleno ve tři hodiny ráno na Plechým nebude nic jednoduchého.

Ve 14:00 přijíždí suportní auto a v něm Fakt Abstinenti – Petr Buldok Kolomár a Markéta Heart Hartová.

Markéta a Petr
Markéta a Petr

Balím věci do auta a, v maximálně opojném stavu, opouštíme léčebnu Červený Dvůr, kde pracuji. Přes Prachatice a Volary, kde mimochodem jíme pizzu a pijeme colu, jedeme dál až do Železné Rudy.
V Železné Rudě jsem byl naposledy před 18 roky, kde jsem pracoval u svého otce, kradl, fetoval, chodil do bordelu, nakupoval hadry v Německu, a přitom si myslel, že to je docela fajn život.
Dnes uzavírám kruh a přeprogramovávám své negativní myšlenky z minulosti na velmi odvážnou přítomnost. V místní kapli se celá posádka auta modlí za šťastnou cestu. Markéta nakupuje tašku plnou jídla (hlavně přesnídávky, banány a magnesium – prostě cukry) a já se převlékám do běžeckého před obchodem. Sjíždíme směr Alžbětín, a tam, na turistickém rozcestníku Debrník č. 2), jsem na začátku cesty svého běhu, své duševní poutě, a absolutně nevím, co mě čeká.

Humanoid Oldoid Faktoid
Humanoid Oldoid FAKToid


Klekám na kolena a modlím se: „Šumavo, nejsem tu pro to, abych dokázal, že člověk je lepší než ty, ale jsem tu pro to, abych s tvojí pomocí dokázal nemožné.“ Je 16:00 a já vybíhám, směr jezero Laka. První hodina je do kopce a já zjišťuji, co jsem udělal špatně. Jako třeba vak na vodu, který celý přerovnávám. Jsem na jezeře Laka a potkávám pouze jeden turistický pár. První endorfiny se již dostaly do krevního oběhu – a to mě kurva baví. Při sbíhání k Frantovo mostu je polojasno a potkávám dva elektro cyklo-turisty, kterým došly baterie na kole. Pán, cca 60 let, a paní, cca nevím, cca 20 metrů od sebe, a pán se ptá: „Odkud běžíte?“. „Z Železné Rudy“, říkám já. „Kolik je to kilometrů?“ ptá se pán. „15“ odpovídám já. Paní málem bouchla.
Běžím dál a za zády slyším, jak paní řve na pána. Uvědomuji si, že mezi tím, co oni budou usínat v postelích, mne čeká noc plná emočně fyzických překvapení.

Poledník
Poledník

V 18:30 – Poledník – 1315 metrů nad mořem. Poslouchám audio knihu Moc přítomného okamžiku a začíná se stmívat.

V 19:00 – Tma.
Nasazuji čelovku a musím zpomalit. Kolem 19:45 přibíhám po 30 kilometrech na Modravu. Celkem dost mě bolí nohy, ale vím, že si chvíli odpočinu. V modravském pivovaru Lyer čeká suportní auto, pijí kafe a užívají si krásného večera. Přibíhám docela v pohodě – aspoň psychicky, dávám si hovězí vývar a lasagne.


Ve 20:30 – Beru si suché ponožky a od pivovaru po červené turistické, přes prameny Vltavy, běžím dál směr Knížecí Pláně až na hraniční přechod Strážný. Ve Strážném jsem ve 24:00 a mám v nohou 60 kilometrů. Klečím před kasínem, ukazuji prostředníček a křičím: „Seru na tebe!“
Přibíhám na benzinu, a tam zjišťuji, že, dříve domluvené světlo mého srdce, se připojilo k suportnímu týmu, a navíc mi uňuňala tiramisu. Dost se předvádím, dělám že mi nic není a že jsem úplně v pohodě. Jím čínskou polévku a dřevěným válečkem si válcuju a masíruju nohy. Andrejka Andělína Dvořáková je, pro tuto chvíli, poslední člen našeho týmu, který začíná řešit, kde budou spát. Převlékám komplet oblečení, jím a piju co to jde, a čeká mě nejnáročnější část běhu. Domluva je taková v 8:00 ráno bude sraz na Zadní Zvonkové.

Tesně nad ránem
Tesně nad ránem
Zadní Zvonková
Zadní Zvonková

V 1:00 – Vybíhám ze Strážného do noci. Mám strach. Mám úzkost. Obklopen respektem a neustálou prosbou k Bohu, nebo co to je, aby se mi nic nestalo. Jsem v klidu. Volal jsem na horskou službu, že jsem Bažant a že poběžím. Takže o mě ví. Běžím kus po silnici, což je dost psycho.


Ve 2:30 – Poté, co jsem vběhl mezi divočáky, kde jsem se málem posral strachy, tak jsem si myslel, že už se ničeho neleknu. Jenže, když běžíte s čelovkou v mlze, tak bobra nevidíte. No, ale on viděl mě. Přímo na mostku přes Mechový potok byl obrovský bobr, který se lekl víc než já. Vyskočil do vzduchu a zmizel v potoku. Dále jsem pokračoval na Nové Údolí, kde jsem si dal asi 5 minut pauzu, a ještě, že jsem předvídavý, a měl jsem s sebou dost vody. Na Novém Údolí byla totiž voda zastavena a já jsem si dal jednu přesnídávku a vyběhl směr Třístoličník. Začaly mě šíleně bolet nohy. Jakékoliv převýšení bylo velmi znát a na mě dolehla obrovská krize. Byl jsem sám uprostřed šumavských lesů a pomalu mi docházelo, že jsem teprve v půlce, a ta nejtěžší část se odehrává teď v přítomnosti.
Po 6 kilometrech je odbočka do lesa a cesta vede téměř středem potoku. Vydával jsem moc energie na to, abych nešlápl do vody. Něco jsem se naučil – šetřit energii je možné i tak, že to prostě přestanete řešit a pokládáte nohu tam, kam je potřeba: Rytmika a kadence udává rytmus bubnování a vy hrajete krok za krokem baladu stehna versus kopec.
Těsně pod vrcholem na mě přišly opravdové mdloby, úzkosti, strach, hlad a obavy z větru.

Vrchol Třístoličníku, cca 85. kilometr. Na 25 minut jsem si sednul a říkal si: „Ty vole, už jsi za půlkou, musíš to dát aspoň na tu Zadní Zvonkovou, pak se uvidí.“ Začíná mě bolet levé koleno (hmm bolest), vzpomínám na situaci, kdy jsem tři dny nespal, nachodil jsem mnoho kilometrů a přesto, když mi zavolal dealer, že něco má, tak jsem pelášil jak znovuzrozený. Tentokrát mi volalo moje srdce: „To dáš, tak pojď. Je to jenom krize, je to jenom bolest.“ Podíval jsem se na nebe a uviděl svého tátu, jak říká: „Tak zaber synku. Už jenom 70 kilometrů.“ Touto trasou po hřebenovce mě čeká indiánský běh – kámen, kámen, běh, klus, kámen, kámen. Fouká vítr o rychlosti 60-80 km/h – samozřejmě proti mně. Sedím na vrcholu Plechýho, a uvědomuji si, že se blíží ráno – ale ještě z toho nejsem venku.

Sbíhám pod Plechý a neuvěřitelně mě bolí koleno. Dostávám se na rozcestí a přemýšlím, jestli zvládnu Hraničník a Smrčinu. Mozek mi volí jednodušší, ale delší cestu. Ale moje duše se nevzdává a začínám opět stoupat na Smrčinu (1332 m n.m.).

Je 6:45 ráno, já mám v nohou cca 95 kilometrů, 14 hodin běhu a přede mnou se rýsuje nádherná scenérie Lipenské přehrady a východu slunce. Naprostá nádhera. Adrenalin, dopamin a endorfín se potkávají v krvi a vytváří dokonalý koktejl štěstí, který nikdy žádná droga nemůže přesáhnout.

Sedím na pařezu a po tvářích mi stékají slzy v naprosto nejkrásnějším pocitu, jaký jsem kdy zažil.

Neuvěřitelné 3 minuty a zvládnutá noc mi dodávají nový vítr do plachet a já sbíhám na Zadní Zvonkovou v 8:00 ráno, kde na mě čeká suportní auto. Mám pocit, že už neuběhnu ani kilometr, nicméně, vidět kamarády, kteří spí vedle auta (viz. Markéta a její liška Bystrouška, Andrejka po netradiční noci v autě, kde jí byla zima a Petr, který se taky moc nevyspal) bylo fajn vidět, že na to nejsem sám, a i doprovodný tým je unaven. Myslel jsem si, že půjdu asi na 20 minut spát, ale jsem tak přetažený, že spánek není možný: Snídaně (těstoviny, jablko, banány a silná turecká káva) mi dodává, co potřebuji, a v 9:00 opět vybíhám na dalších 13 kilometrů do Kyselova. Těchto 13 kilometrů jsem dal za necelou hodinu, což byl můj nejrychlejší úsek za celých 100 mil.
105 kilometrů bylo to, co jsem nejvíc kdy v životě uběhl. Na Kyselově jsem chviličku čekal, protože jsem rychlejší než auto, které muselo přes přívoz. Následně mě čekal výběh na Svatého Tomáše, kde už čekala 3 auta. Nikola s Martinem se připojili už na Kyselově a na Svatém Tomáši čekala Eliška s pizzou a dětmi. Byl jsem promrzlý, bolel mě sedací nerv, nohy jsem měl těžké a tvrdé, kolem očí se mi ukládala sůl a už mi nechutnalo ani jíst, ani pít. Pizzu jsem snědl, dal si kofolu a kafe, a vyběhl směr Guglwald.
Guglwald (133. kilometr, 14:30) – Absolutní vyčerpání, 15 minut karimatka, nohy nahoře, sténání, vzlykání, bolest kloubů, šlach a bolest při polknutí v krku, téměř absolutní vyčerpání.
Představa jakéhokoliv běhu trýznila mou realitu. Díky podpoře týmu Fcb a přátel, kteří mi volali a ohromně podporovali, bych to jinak vzdal. Ležím s nohama nahoře a snažím se dostat ze sebe nějakou vtipnou větu nebo aspoň zkusit vtipkovat. Před doběhem na Guglwald jsem měl úplně zatemněno a běh se zdál naprosto nemožný. Suportní team je už značně unavený a je znát, že i oni to nemají jednoduché. Mám odpočinuto, a tak se zvedám a po cca 30 minutách běžím dále. Snědl jsem pár banánů a zase mou oblíbenou přesnídávku, zapít magnesium. A hurá do kopce! Z Guglwaldu je to po modré ke kapličkám dost do kopce, ale kupodivu se to dá dřít. Co krok, to emoce, a tak si to jedu – láska, vůle, odhodlání, vytrvalost, pochopení, vztek, hněv a asi dalších milion emocí… Kapličky jsou krásné, a teď mne čeká menší seběh z asfaltu na lesní cestu, což fakt oceňuji – hlavně moje koleno, které mě dost bolí, a k tomu nárt, který dostává od nárazu jazyka na něj opravdu na frak. Na cca 145. km jsem doběhl na místo nad Vyšším Brodem do Mnichovic, a tam jsem se setkal s Eliškou z Attaveny a Tomášem ultra Kulhánkem. Petr nás na chvilku opustil s tím, že je unavený a musí si odpočinout. Tomáš je můj doprovodný běžec na cílových 15km. Markéta nasedla to Tomášova auta a jede podél naší trasy. Dost se mi mění nálada k lepšímu, protože už na to nejsem sám a Petr se vrací s tím, že nás v tom nemůže nechat a jede s námi. Teď nás tedy doprovází 3 auta – Eliška, Markéta, Petr. Já a Tomáš běžíme cca 7minut za 1 km. Tempo mi vyhovuje, ale často zastavuji a opírám se o kolena. Bolí mne úplně všechno a mám pocit, že na mě něco leze. Bolest v krku se zhoršuje a nárt bolí jako kurva. To nemůžu snad doběhnout tak jdu přes bolest. Potkávám se s pocity bolesti, které znám a díky opiátům jsem dříve byl schopen je nevnímat. Tentokrát vím, že bolest je součást života – už mě v životě bolelo tělo víc v absťákách a to byla teprve bolest a odříkání. Díky své závislosti dokážu překonat jakoukoliv bolest a být šťastný. A možná to zní divně, ale já si jí doslova užívám. Jsem ve stavu, kdy bojuji o život, a tak tělo produkuje hormony přímo do krve, a to je jízda. Jsem na 152km v Horním Dvořišti. To, co se teď děje, je nepopsatelný koktejl lidské chemie a emocí. Západ slunce to ještě umocňuje a ta krása je tak nádherná, že se snad zastavím a už neběžím…Tomáš se kochá se mnou, ale Petr nás žene a Markétka taky. Za západu slunce opouštíme Horní Dvořiště a vbíháme do lesa směr Rybník, kde je náš cíl. Tempo je dost rychlé 5:40 za km, a to je po 155km dost, ale jde to. Už tam chci bejt. Jako – FAKT bejt. Nicméně si ještě jednu noc dokážu představit. To ale zase jindy. Pocit, že to za cca 30 minut skončí mě naplňuje. Poslední 2km běžíme před autem za světel z auta po panelové cestě a Petr troubí a my zrychlujeme. Začínám si uvědomovat, že to dokážu a slzy se linou do očí. Mé srdce je naplněno naprostou pokorou a láskou k sobě, a to, co jsem dokázal, je jako sci-fi film z tvorby Hollywoodu. Je to tak famózní pocit, že se to dá srovnat se stavem z drog, akorát toto je čistý a přírodní. Už nikdy asi fetovat nebo chlastat nebudu, ale tohle je něco, co ještě chci zažít. A hlavně jsem míň rozsekanej, než po pěti dnech na perníku. Nebo po dvou nocí na vodce a Redbullech. Stal jsem se narko-runnerem. A co, že to tak je. Jsem si toho vědom a s vědomím se dá pracovat.
Takže jsem se rozhodl trochu ubrat a dát si po zbytek roku pohov. V cíli jsem plakal a nemohl se normálně postavit. Jak jsem zastavil, tak jsem dostal úder do všech částí těla, a hlavně do krku a hlavy. Po takovém výkonu jsme byli pozváni na večeři. Úplně si pamatuji na gulášovou polévku. Jo, to bylo žůžo bájo … Po snědení jídla jsem měl úplně brutální bolesti nohou a horečku. Bylo jasné, že regenerace bude tvrdá. Během hodiny jsem úplně propadl v náladě a cesta autem byla peklo. Zvracení a útlum na 1000 procent. Doma jsem si dal vanu, a to my pomohlo. Končil jsem ledovou sprchou a ta mě trochu nakopla, abych došel do postele. Je jasné, že si to ještě zopakuju a bude to jiné, ale taky famózní. Již rok a půl neběhám závody a taky neřeším rychlost, neboť mi to přijde trochu jako hazard. Zajímalo mne, jestli se dá běhat bez této motivace, a ano dá. Naopak, běh je pro mne duchovní záležitostí, a právě proto se můj život mění. Běh je přitom brána, jak se dostat někam dál za své vědomí. Baví mě to víc a víc. Abstinence je možnost bezpečně překračovat hranice a komfortní zónu. Děkuji všem za pomoc a podporu. Určitě to není poslední počin…
Pro rok 2021 tu mám běh – 360 km Z Liberce do Červeného Dvora, za cca 3-5 dní. 10 maratonů na divném místě a na podzim opět 100 mil z nejnižšího bodu ČR na ten nejvyšší…TAK, zatím takto. Fotky a videa budou u tohoto povídání.

ZA FAKT ABSTINENTY ČB – sóloběžec, Olda Bažant

100 mil plus (163 Km)
3800 metrů převýšení
27 hodin 40 minut
čistý běh – 24h 50 minut
1000 Kč za naftu, 1000 Kč za jídlo
Start 2.10 – 3.10 Cíl
Železná Ruda – Rybník